Zpověď ,,rychlonožky“ Špérky samotným týmem

 Klasický obrázek bojovnice Špéry :)

Špérko, chystáš se na mateřskou dovolenou, když se za tím vším fotbalovým ohlédneš, co vidíš??????

Vidím především skvěle strávené okamžiky s perfektními holkami, hodně srandy, ale taky dřiny a nervů. Rozhodně jsem ráda, že u nás vznikl ženský fotbalový tým a také bych na něm nic neměnila.

Na samotném konci tvé kariéry si hrála nejlepší fotbal, táhla si tým...kdes jsi k tomu přišla???

Snažila jsem se zužitkovat vše, co jsem se za tu dlouhou dobu naučila a především jsem chtěla naplnit sportovně - laděné motto:,, Odejít se má v nejlepším.“  - ale já se vrátím (doufám).

 V tvůj návrat doufáme, řekni Špéry, jak je možné, že i když se tým topil v "bažině" a nevěděl kudy kam, vždycky tam na tom hřišti byla ta "Špérka" s úsměvem a v kabině "Špérka" s nikdy nekončícím optimismem?

   Za své "fotbalové" kariéry sem pochopila, že když se nedaří, jedině optimismus a vzájemné povzbuzování je ta pravá cesta dostat se z nejhoršího J

 A ten nejhorší zážitek z fotbalu????

 Tak o tomto nemusím dlouho přemýšlet...první byl určitě, když jsem si v našem úplně prvním mistrovském zápase na hřišti v Bukovanech přetrhla přední křížový vaz - měla jsem obavy, že jsem tak předčasně ukončila moji slibně se rozvíjející kariéru a druhý, když náš tým potkala autonehoda při cestě na turnaj do Moravské Nové Vsi – naštěstí vše v pořádku dopadlo.

 Teď nevíme, co rozebrat jako první - koleno - návrat byl těžký???? Říká se, že pak už to není jako dřív.

   Nakonec to nebylo tak těžké, jak jsem čekala. Dlouho jsem nebyla v kontaktu s fotbalovým trávníkem, takže jsem nevěděla, jak moje koleno bude reagovat na pohyb po hřišti, ale jakmile jsem překonala strach a koleno začala plně "fotbalově“ zatěžovat, tak to bylo skoro jako dřív. Ale po zápasech a s tím související větší námaze koleno prostě bolí, s tím už asi nic neudělám. 

 A co naopak nejlepší zážitek?

 Nejlepší zážitek? Těžko říct, těch bylo totiž mnohem víc, ale tak asi když jsme porazili v mistráku Hovorany 4:2 na jejich hřišti a navíc jsme museli zápas otáčet, páč jsme první poločas prohrávali 2:0. A taky mezi nejlepší zážitky patří naše "mimofotbalové" akce ve sklepě.

 Co anebo kdo tě ve fotbale nejvíce ovlivnil?

 Jednoznačně asi moje rodina - bratři, taťka a mamka - ti všichni totiž hráli fotbal. Jediný člen naší rodiny, který fotbal nehraje, je moje dvojče, ale dokonce i ona byla na našich prvních trénincích, ale moc ji to asi nechytlo, páč to bylo z její strany vše.

Navíc já jsem chtěla hrát fotbal vždycky. Když jsem byla malá, tak jsem klukům záviděla, že oni fotbal můžou hrát a holky né, a pak mně došla pozvánka, že se mám dostavit na poradu ohledně založení ženského týmu a už to bylo J

Takže žádný plakát Tomáše Rosického na zdi - všichni mají nějaký vzor přeci, né?

 (velký smích) Hej máte recht jako, dokonce podepsaný s věnováním: Lence – Tomáš Rosický. Úplně jsem na to zapomněla, to byl asi můj první vzor, ale k Rosickému bych ještě určitě za mlada přidala Karla Poborského - krajní záložník podle mého gusta (opět smích)

 Chtěla jsi hrát jako on, jako například, přemýšlela si o tom někdy na hřišti - jako teď musím udělat kličku jako Rosa – vystřelit jako Rosa a tak?

Abych pravdu řekla, tak na hřišti si na něj nevzpomenu, ale spíše přemýšlím nad tím, jak bych co měla udělat, nebo jak jsem to měla udělat jinak/lepší – to jsou věci, o kterých přemýšlím před a také po zápase.

 A co nějaké parádní oslava gólu? Slavíš to nějak speciálně?

 No já většinou reaguju spontánně - takže začnu jásat a zvedat ruky a skákat na spoluhráčky.

 Tak Špéry, jsme u konce. Teď nám tady přede všema slib, že jakmile budeš moct, tak se k nám brzy vrátíš. 

 OK, slibuju a doufám, že se do té doby nerozpadnete!

 Menší rozloučení se Špérkou :)